Taktika konzervace: Miluju nakládané okurky, lák ale nepiju

Přinášíme ozvěny Školy rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace.

Whatsapp%20image%202023 04 15%20at%2018.29.02
Z archivu workshopů Školy imaginace

Taktika konzervace: Miluju nakládané okurky, lák ale nepiju

Přinášíme ozvěny Školy rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace.

Whatsapp%20image%202023 04 15%20at%2018.29.02
Z archivu workshopů Školy imaginace

Děkujeme vám všem, kteří*é spolu s námi již druhým rokem utváříte Školu rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (Školu imaginace).
I v novém roce se těšíme na společná setkávání, ve kterých se budeme ladit, imaginovat, tvořit a kriticky reflektovat naše fungování v uměleckém provozu (celé jeho šíři) a dopad, který má na naše fungování a prožívání. I v novém roce se budeme potkávat s pracovními skupinami na různých místech a společně testovat, jaký typ prožívání a společné práce dané místo umožňuje a naopak jaké výzvy a limity před nás staví. I v novém roce budeme rozvíjet bezpečný prostor skupiny. Těšíme se také na dvě setkání, ve kterých program pro ostatní připraví účastnictvo. Škola imaginace 2024!

Z reflexí účastnictva:

Taktika konzervace: Miluju nakládané okurky, lák ale nepiju

Představa loku láku na kocovinu mi obrací žaludek naruby. Nedávno jsem začala experimentovat s výrobou kombuchy a doma mi teď žijí dvě mazlavé placky, které mi říkají mami víc než naše kočka. Krmím je sladkým čajem, buď zeleným od pána z večerky blok pod námi, nebo černým. Zatím nevím, co je lepší.

Je to křehká operace vyžadující správné načasování, pro špatně organizovaného člověka se dvěma školami a třemi pracemi skoro neproveditelná. Dvakrát mi nálev zoctovatěl. Když to ale klapne, šumí mnou radost a nápoj láduju do čistých lahví po nepitelném asijském alkoholu, co chutnal jako sladká medicína (z té samé večerky), k sekundární fermentaci spolu se zázvorem, šťávou s pomeranče a rozmarýnem. Vcelku vzato je to příjemná symbióza mezi dvěma plackami a bakteriemi mého střeva. Všichni dostanou nakrmeno a peněženka zůstane aspoň z poloviny celá. Nevypitá, ochucená kombucha žije v lednici.

Slizké placky sice rostou a rozdělují se na další, tenoulinké průsvitné slizké placičky, ale jinak je to repetitivní, rutinní činnost, v jejímž rámci je prostor pouze k dílčím experimentům. Víc čaje a míň cukru. Víc cukru a míň čaje. Míň rozmarýnu (hořkne).
Udržování sterilních podmínek a rutiny je základ. Pokud moje placky moc přehřeju, nebo je infikuju, umřou. Prostor pro experimenty je limitovaný. Některé hranice jsou nepřekročitelné.

Konzervace jako taková je asi podobně špatná jako instituce. Obojí představuje určitou funkci v rámci komplexního systému vztahů. Obojí vzniká či se provozuje s určitým účelem a nějak se materiálně projevuje. Nemyslím si, že nakládačky jsou per se špatně: je nutné přijmout, že nakládaná okurka se nikdy nevyrovná okurce čerstvé, zrovna utržené z kompostu, kam je babička zasadila. Jenže je taky nutné podotknout, že nakládačka se o to nesnaží. Taky se asi shodneme, že čerstvá okurka se nikdy nevyrovná nakládačce.

Otázka po funkci všech elementů, které se díky institucím formují, přežívají, mění a nebo konzervují je složitější než otázka po bytí nakládačky s jednoznačnou odpovědí (když ji miluješ, není co řešit). Esencializovat instituce skrze ztotožnění s něčím výhradně umrtvujícím a konzervačním nejde, ale asi je nutné sledovat, kdy se z toho stává určitá “konzervace pro konzervaci”, jako když byrokratický aparát zbytní do kafkoviny, místo aby sloužil k efektivnímu, přehlednému a férovému vyřizování žádostí a nápomoci lidem. Nakládačky se konzervují proto, aby se někdy výhledově snědly”. Proč konzervují instituce?

Ostatně konzervace v rámci institucí má mnohdy legrační, paradoxní povahu. Například snaha o funkční vzdělávání společnosti se může projevit definováním si touhy nabízet vzdělání férovým způsobem, na nějž bude možno kvalitně reflektovat za účelem zpětné vazby a které bude zabezpečovat základní šíři informací lidem ve vývinu.
Jenže když se v průběhu onoho procesuálního bytí institucí tímto nastaveným způsobem začne ukazovat, že řešení těchto požadavků, tj. že předložený férový způsob (stejně pro všechny) je vlastně neférový, protože ne všichni mají stejné startovní podmínky a potřeby, že známky nejsou zrovna nejlepší nástroj zpětné vazby a že základní šíře informací nepokrývá potřebu vyplňovat každoročně po zbytek života daňové přiznání ani palčivé otázky po tom, jak se vyrovnat se svojí vlastní identitou, zjistí se, že snaha, která byla zpočátku vedena vidinou efektivity, vedla k vytvoření pevného krunýře okolo nyní již zastaralého systému.

Vymyslet řešení je těžší, ale důvod je prostý - instituce není sklenice nakládaček. Když nakládám okurky, zhruba tuším, že za rok bude můj jazyk nadšený z jejich kyselé křupavosti úplně stejně jako teď. Když nakládám děti do první třídy, někteří by jim prorokovali, že dospějí do singularity, a kdo ví, na co bude mít chuť AI.

Instituce musí z povahy věci neustále balancovat na hraně; oscilují mezi efektivitou, organizací a trváním na jedné straně a okamžikem, individualitou a otevřeností na straně druhé. To všechno v rámci kontextu, který je proměnlivý, a časové potřeby jednotlivých aktérů v rámci komplexní sítě, v níž instituce hrají svou roli, jsou radikálně odlišné. Jinou časovou dimenzi má žádost o grant, jino časovou dimenzi uklízečka, jinou časovou dimenzi škola, která má jeden den v roce na to jít se do galerie podívat. Tyto časy nelze sjednotit, lze je maximálně prolnout nebo participovat. Pak je potřeba se ptát, jaké by měly mít tyto instituce pro jednotlivé aktéry přínos s ohledem na jejich časové dimenze. (A kolik v které dimenzi ten čas stojí.)

Text: Eliška Jelínková
Práce s křídou (foto): Eliška Fialová

Děkujeme vám všem, kteří*é spolu s námi již druhým rokem utváříte Školy rozpouštění – rozšiřování – propojování imaginace (Školu imaginace). I v novém roce se těšíme na společná setkávání, ve kterých se budeme ladit, imaginovat, tvořit a kriticky reflektovat naše fungování v uměleckém provozu (celé jeho šíři) a dopad, který má na naše fungování a prožívání. I v novém roce se budeme potkávat s pracovními skupinami na různých místech a společně testovat, jaký typ prožívání a společné práce dané místo umožňuje a naopak jaké výzvy a limity před nás staví. I v novém roce budeme rozvíjet bezpečný prostor skupiny. Těšíme se také na dvě setkání, ve kterých program pro ostatní připraví účastnictvo. Škola imaginace 2024!

Z reflexí účastnictva:
Taktika konzervace: Miluju nakládané okurky, lák ale nepiju

Představa loku láku na kocovinu mi obrací žaludek naruby. Nedávno jsem začala experimentovat s výrobou kombuchy a doma mi teď žijí dvě mazlavé placky, které mi říkají mami víc než naše kočka. Krmím je sladkým čajem, buď zeleným od pána z večerky blok pod námi, nebo černým. Zatím nevím, co je lepší.

Je to křehká operace vyžadující správné načasování, pro špatně organizovaného člověka se dvěma školami a třemi pracemi skoro neproveditelná. Dvakrát mi nálev zoctovatěl. Když to ale klapne, šumí mnou radost a nápoj láduju do čistých lahví po nepitelném asijském alkoholu, co chutnal jako sladká medicína (z té samé večerky), k sekundární fermentaci spolu se zázvorem, šťávou s pomeranče a rozmarýnem. Vcelku vzato je to příjemná symbióza mezi dvěma plackami a bakteriemi mého střeva. Všichni dostanou nakrmeno a peněženka zůstane aspoň z poloviny celá. Nevypitá, ochucená kombucha žije v lednici.

Slizké placky sice rostou a rozdělují se na další, tenoulinké průsvitné slizké placičky, ale jinak je to repetitivní, rutinní činnost, v jejímž rámci je prostor pouze k dílčím experimentům. Víc čaje a míň cukru. Víc cukru a míň čaje. Míň rozmarýnu (hořkne).
Udržování sterilních podmínek a rutiny je základ. Pokud moje placky moc přehřeju, nebo je infikuju, umřou. Prostor pro experimenty je limitovaný. Některé hranice jsou nepřekročitelné.

Konzervace jako taková je asi podobně špatná jako instituce. Obojí představuje určitou funkci v rámci komplexního systému vztahů. Obojí vzniká či se provozuje s určitým účelem a nějak se materiálně projevuje. Nemyslím si, že nakládačky jsou per se špatně: je nutné přijmout, že nakládaná okurka se nikdy nevyrovná okurce čerstvé, zrovna utržené z kompostu, kam je babička zasadila. Jenže je taky nutné podotknout, že nakládačka se o to nesnaží. Taky se asi shodneme, že čerstvá okurka se nikdy nevyrovná nakládačce.

Otázka po funkci všech elementů, které se díky institucím formují, přežívají, mění a nebo konzervují je složitější než otázka po bytí nakládačky s jednoznačnou odpovědí (když ji miluješ, není co řešit). Esencializovat instituce skrze ztotožnění s něčím výhradně umrtvujícím a konzervačním nejde, ale asi je nutné sledovat, kdy se z toho stává určitá “konzervace pro konzervaci”, jako když byrokratický aparát zbytní do kafkoviny, místo aby sloužil k efektivnímu, přehlednému a férovému vyřizování žádostí a nápomoci lidem. Nakládačky se konzervují proto, aby se někdy výhledově snědly”. Proč konzervují instituce?

Ostatně konzervace v rámci institucí má mnohdy legrační, paradoxní povahu. Například snaha o funkční vzdělávání společnosti se může projevit definováním si touhy nabízet vzdělání férovým způsobem, na nějž bude možno kvalitně reflektovat za účelem zpětné vazby a které bude zabezpečovat základní šíři informací lidem ve vývinu.
Jenže když se v průběhu onoho procesuálního bytí institucí tímto nastaveným způsobem začne ukazovat, že řešení těchto požadavků, tj. že předložený férový způsob (stejně pro všechny) je vlastně neférový, protože ne všichni mají stejné startovní podmínky a potřeby, že známky nejsou zrovna nejlepší nástroj zpětné vazby a že základní šíře informací nepokrývá potřebu vyplňovat každoročně po zbytek života daňové přiznání ani palčivé otázky po tom, jak se vyrovnat se svojí vlastní identitou, zjistí se, že snaha, která byla zpočátku vedena vidinou efektivity, vedla k vytvoření pevného krunýře okolo nyní již zastaralého systému.

Vymyslet řešení je těžší, ale důvod je prostý - instituce není sklenice nakládaček. Když nakládám okurky, zhruba tuším, že za rok bude můj jazyk nadšený z jejich kyselé křupavosti úplně stejně jako teď. Když nakládám děti do první třídy, někteří by jim prorokovali, že dospějí do singularity, a kdo ví, na co bude mít chuť AI.

Instituce musí z povahy věci neustále balancovat na hraně; oscilují mezi efektivitou, organizací a trváním na jedné straně a okamžikem, individualitou a otevřeností na straně druhé. To všechno v rámci kontextu, který je proměnlivý, a časové potřeby jednotlivých aktérů v rámci komplexní sítě, v níž instituce hrají svou roli, jsou radikálně odlišné. Jinou časovou dimenzi má žádost o grant, jino časovou dimenzi uklízečka, jinou časovou dimenzi škola, která má jeden den v roce na to jít se do galerie podívat. Tyto časy nelze sjednotit, lze je maximálně prolnout nebo participovat. Pak je potřeba se ptát, jaké by měly mít tyto instituce pro jednotlivé aktéry přínos s ohledem na jejich časové dimenze. (A kolik v které dimenzi ten čas stojí.)

Text: Eliška Jelínková
Práce s křídou (foto): Eliška Fialová

Předchozí akce

Past events